|
Azula je ushatar, nejčastěji stojící v bitvě po boku CCCXIII Záhrobní legie. Zbraně: Šavle, když není zbytí luk či kuše. Na zbroji stále pracuje a vychytává mouchy. Taktika: Hlavně rychle, potichu a zezadu! Bojuje pro slávu, obdiv a uznání sebe a snad jednou svého klanu. Je dost netrpělivá, ale umíněná, takže se u všeho rozčiluje, 100x to vzdá, ale vždycky se k tomu vrátí. Myslí jednom na sebe, často "rybaří" a přehání, když jde o vychvalování sebe sama. Tváří se jako týmový hráč, ale vždycky je na prvním místě jen ona. Vůbec o sobě nepochybuje a vina leží vždy na bedrech někoho jiného.
Mé paměti- jak a proč jsem zde.
O své okolí jsem se nikdy moc nestarala. Byla jsem stvořená jako snaga. Vařit pánům jídlo v nezlomném obdivu k bojovníkům. Ano, bojovníkům! O půl těla větší monstra, na jejichž svalech se rýsovaly pevné žíly. S pohledem, před kterým se třásly i větve stromů. Hlas, jako když oblohu popadne hysterie a z čista-jasna začne řvát a ronit slzy. Silný krok, pod kterým se otřásal širý lán kolem tábořiště. To jediné, na co jsem dokázala myslet při stahování divoké zvěře, bylo, jak sama kráčím táborem a ostatní na mne obdivně zírají. Malinká a přesto nejlepší bojovník z kmene. Snila jsem o tom, jak držím šavli a jednou ranou přetnu vejpůl třeba 3 barbary najednou. Ráda jsem lehávala v kotci s divokými šelmami a hrála s nimi hry „ras aaps“. Pravda, v tomhle jsem byla vážně dobrá. A vysloužila jsem si další funkci mezi Horn - baal, tedy chovatelky šelem. No, spíš jsem učila naše mazlíčky pouštět hrůzu na povel. Pěkná práce, ale co mé sny o věčné slávě? Obdivu? Uznání? Tady! Ve smradlavém kotci mezi neschopnými slouhy?!
Už jen matně si vzpomínám, jak k tomu vlastně došlo. Najednou jsme museli do boje i my, snagy. „Moje šance!“ Prolétlo mi hlavou. Dostala jsem výzbroj z černého kovu. Byla strašně těžká, hrubá. Nedbale vykované okraje mi rozdíraly kůži. Do ruky jsem vzala šavli, o které jsem tolik snila, ale nikdy mne nenapadlo, jak moc je těžká. Do druhé štít. Přilbu, jenž se mi zarazila o uši. "U Dâgalura, jak může někdo bojovat v tomhle?" Pochodovali jsme několik dní, než jsme konečně dorazili do obléhacího tábora. Bez odpočinku a bez kousku masa nás hnali přímo do první řady a mě začalo docházet, že kromě únavy a rozřezaných ramen a uší vlastně vůbec neovládám umění boje. Taktiku a strategii vezmi Dâgalur, vždyť já neuměla zasáhnout cíl, natož se vyhnout ráně. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Tolik promarněného času sněním mezi šelmami. Kdybych místo toho raději vzala šavli a šla… V tu chvíli mi to docvaklo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Naši válečníci stáli snad padesát kroků od nás a stříleli do řad trpaslíků vyzbrojených těžkými sekyrami a velkými štíty. "My nejsme posila, my jsme obětní bariéra, návnada!!!" Před očima mi proběhl celý můj život. Musela jsem se ironicky zasmát. „Život? Jaký by mělo smysl tady umřít. Komu má smrt přinese slávu? Mě? Ne!“ A to bylo hlavní! Využila jsem tedy své mrštnosti a rychlosti a pokusila se z bitvy utéct. Dodnes nechápu, jak se mi to podařilo, bez jediného škrábnutí, snad kromě těch od brnění. Rozzuřená, zklamaná, naštvaná a zmatená jsem jej ze sebe strhala, schoulila se do křoví a vztekala se, dokud na mne nepadla dřímota.
Probralo mne až jasné světlo. Slunce rozpalovalo větvičky kolem mně, na stromě křepčili ptáci a všude se rozléhal smrad z blízké louky. „Nojo, žádné maso není tak čerstvé, aby se nedalo rozkousat“. Zbraň jsem pořád měla, stahovat zvěř už jsem uměla, vařit také. Co mi vlastně chybělo? Nic! Konečně jsem byla svobodná a mohla jít tam, kam jsem chtěla a dělat to, co jsem chtěla. A tak to začalo.
Zprvu jsem se jen učila lovit zvěř, abych měla co jíst. Učila jsem se vydělávat kožešiny, na kterých jsem pak spávala. Jeden by nevěřil, jak dokáže být i ve spánku pozorný. Vyhrabaná díra pod křovím sice skýtala značné bezpečí, ale přesto mě vzbudil každý nový zvuk z okolí. Ze začátku. Po čase si mé smysly zvykly a občas mne probudily za noc jen osmkrát. Dlouho jsem se jen toulala a učila se. Z kusu dřeva, opracovávaného po večerech a z prasečí kůže jsem si vyrobila daul, jenž dostal jméno Darbuka a stal se mým nejlepším přítelem v dobách samoty. Pokoušela jsem se vyrobit si jednoduchou koženou zbroj, aby mne neomezovala v pohybu a přitom mě alespoň trochu chránila. Z kostí těch, kdož mi dali nejvíce zabrat, se stávaly ozdoby, jako trofeje a výstraha ostatním. Jako by to zvířata mohlo děsit. „Hlavně neusednout. Lov je fajn, ale opravdovému boji se schovaná v křoví nenaučím“. A tak jsem si pobalila pár svých kožešin, v té době jich začínaly příjemně vonět hnilobou, tak, jak to mám ráda, a šlajsem. Přede mnou se objevil tábor barbarů, očividně všichni ožralí a unavení. "Ideální cvičiště!" Vylezla jsem na strom a sledovala v jejich pohybu nějakou pravidelnost. Když jsem konečně sebrala odvahu. Tedy. Chci říct, když jsem vypozorovala, co bylo potřeba, slezla jsem ze stromu. Opatrně a tiše, jak jen to šlo, jsem se plížila k prvnímu barbarovi. Švihnutím dopadla jeho hlava na zem. „To bude skvělá miska na krev!“ Přistoupila jsem k dalšímu a dalšímu. Trvalo to hezkých pár výkřiků, než zjistili, co se vlastně děje. Jenomže najednou kolem mne stálo dvacet rozzuřených barbarů a já byla nucena z boje utéct. "Taková přesila! Zbabělci!" Mnoho západů slunce uplynulo a já zjistila, že mne nejvíce baví zabíjet! Ze zálohy. Bojovat jeden na jednoho! Lovit! Což se mi málo kdy poštěstilo.
Ten den, kdy se můj život opět otočil o další půl kolo, jsem měla nádherný sen o velké bitvě. Sedím na divoké šelmě a sekám jednu hlavu za druhou. "Gazok, ulkurz, skrithurz agh naakhum!!!" Řinčení zbraní se zdálo stále hlasitější a hlasitější až jsem si uvědomila, že už to není jen sen. Někde blízko se bojuje. Vyskočila jsem a šla po hlasech. Šest, jako úhel černých skřetů bojovalo s jakýmisi vysokými, hubenými, šikmouchými bledulkami. Tuším, že jich bylo tak devět nebo sto?! Neváhala jsem ani vteřinu a vrhla se mezi ně. Vítězství! Beze ztrát! Skřeti patřili do Záhrobní legie CCCXIII a právě mířili do nějaké velké bitvy s vidinou obrovské kořisti a nabídli mi místo u svého ohně v táboře. Zde s námi bylo mnoho dalších skřetů a nějací pomalovaní barbaři. „Pfff!“ A právě zde, v tomto táboře, jsem se poprvé setkala s BOTem a vším, co k němu patří. Tuto bitvu jsme prohráli, ale přesto jsem si odnesla krásné skóre v podobě tří zabitých lidí a dvou elfů. Tehdy pro mne bylo krásné. Mnoho západů slunce jsem se potloukala s CCCXIII, než došlo k opětovnému svolání temných stvoření, pro slávu, zisk a moc! Tentokrát jsem své skóre vylepšila. Sebrala jsem odvahu a oddělila se od hlavní armády. Obíhala celé bojiště a vyvražďovala armauky zezadu. Tak jak mi to jde nejlépe! 15 trpaslíků, 11 elfů a 26 lidí. Přesto jsme opět prohráli.
Nyní jsme povoláni do bitvy o velký poklad a více než polovina záhrobní legie se odmítá účastnit. Buď natolik podlehli skřetímu vínu, nebo ztratili víru ve zdejšího vůdce. Nakonec jsme vyrazili jen tři. O to silnější, krvežíznivější a odhodlanější než dřív. Až tahle bitva skončí a já si připíšu na své konto dalších několik desítek mrtvých nepřátel, najdu si nový klan, takový který nebojuje za vítěznou stranu, ale za sebe a slávu svého kmene! Já budu nejlepší!
Gur Azula!
Kuluk agh Asgaja!
Asgaja Snu Azula!
_________________
Kuluk agh asgaja.
Asgaja snu Azula!
|
.
